Pri triedení ockových fotografií som natrafila na dve vydania novín Jihomoravský železničář z roku 1988. Napadlo mi, čo tu robia? Všetky ostatné fotky, výstrižky, listy... sa týkajú folklóru, Hrochoti, výskumu, alebo rodiny. 

Po otvorení novín mi hneď padol do oka článok od Jiřího Juneka: Když Hrochoťskou dolinou jezdily vlaky. Je to veľmi zaujímavé čítanie, ktoré vám sprostredkujem pomocou tohto a nasledujúceho blogu. A čo spravím s novinami? Myslím, že najväčšiu radosť by z nich mali ľudia, čo spravujú Facebook stránku Lesná železnica Vígľaš - Kyslinky

Když Hrochťskou dolinou jezdily vlaky, Jiří Junek

Jihomoravský železničář, ročník XXV, číslo 1612, 12. dubna 1988, cena 40 haléřú.

Hrochoťská dolina, veď si rozvlečená, veru ťa neprejdem ani do večera.
( spieva Milan Križo )

V jeho zpěvu so slyšet ozvěny vrchů, ale i zádumčivost pastýřských fujar, gajd a píšťal, je v něm utajená vzdorovitá nátura hrdého vrchárskeho lidu. Vždy, když jej slyším zpívat, vynoří se mi před očima vrchárský kraj pod majestátnou Poľanou. Co však říká o svém rodném kraji sám spěvák?

Detvou nazývají tento kraj, kraj rázovité laznické kolonizace, kraj polí, ale hlavně luk a pastvin, které se rozkládají na jižních svazích Poľany, zařezávají se do jejích lesů a vydávají tak svědectví o odvěkém zápase člověka s málo přející přírodou.

Jsou na Slovensku vyšší a strmější vrchy, než je Poľana, ale když se na ni zadíváte ze Zvolenské kotliny, z údolí Slatiny nebo přímo z Detvy, působí mohutně, majestátně... Je pokládána za starou, vyhaslou sopku. V jejím kráteru - v dnešních Kyslinkách - hromadily se po erupci vody, aby si prořezaly cestu a vytvořily tak malebnou Hrochoťskou dolinu.

Dvacet pět kilometrů dlouhá dolina byla spojena s údolím Slatiny lesní železničkou, která dopravovala dřevo z Poľany na sklad do Vígľaše. Dolina je ozpívána v lidové poezii stejně jako hrochotská mlynářka.

Málokdo ví, ˇze nedaleko hrochotského mlyna měl být v revolučním roce 1848 popraven pansláv Andrej Sládkovič.

Písemné zprávy o zdejším lidu pocházejí ze 13. století. Poľana se svým podhůřím byla tehdy součástí Velkého Zvolenského lesa. Rozsáhlé lesy Poľany patřily králům, kteří se zdržovali hlavně na Vígľašském zámku - letohrádku, odkud se vydávali na lovy. Hluboké lesy Poľany jsou dodnes bohaté na zvěř, hlavně jelení.

Nejpřesnější a nejvěrohodnější informace o lesních železničkách obvykle podávají ti, kteří na nich dlouhá léta sloužili, věnovali jim desítky let svého života. Na Vígľaši jsem dostal tip na člověka nejpovolanějšího, bývalého správce lesní železnice Julia Iskru.

Překvapil mne však neochotou a byť s korektním nezájmem mi odmítl cokoli říci. Na vině byli mí předchůdci, lidé často renomovaní, odvolávající se na nejvyšší odborné instituce, pro které pracovali.

Pana Iskru patřičně vyzpovídali, půjčili si materiály i historické fotografie a jejich majitel se již nikdy nesetkal ani s nimi, ani s půjčenými věcmi, o slíbeném článku ani nemluvě. Bylo mi smutno nejen z neúspěchu, ale hlavně z lidské bezohlednosti, s jakou dokáží ničit důvěru člověka.

Toto povídání o železnici tedy mohlo vzniknout až po roce od první návštevy díky přičinění mého přítele, strojvedoucího z Hriňové Karla Klima, kterému se podařilo jako kolegovi přesvědčit bývalého správce. ten mne pak přijal velmi přátelsky.

Nechejme tedy vyprávět Julia Iskru, rodáka z Ponik v roce 1913, původně strojvedoucího na vlečkách Podbrezovských železáren, kde si zajezdil i na lokomotivách řady 310. Odtud přešel v roce 1947 na Čiernohorskou lesní železnici, kde jezdil spolu s topičem Juliem Šrajnerem ne lokomotivách ČKD, Jung i na "maďarkách".

Jako strojvedoucí vedl i čtyřnápravovou lokomotivu ČKD při její jediné zkušební jízdě z Hronce přes Osrblie a Tri vody do Červenej jamy. Lokomotíva svojí konstrukcí náročným tratím v dolinách nevyhovovala, sloužila potom jen na hlavní trati Hronec - Čierny Balog.

Na svoje působení v Hronci pán Iskra velice rád vzpomíná. Se stejnou láskou však hovořil i o vígľašské lesní železnici, ke které byl v roce 1952 přeložen již do funkce správce.

Na počátku tohoto století byl majitel zdejšího panství Friedrich Herceg. ten v roce 1905 požádal uherské královské ministerstvo obchodních věcí o souhlas k postavení lesní železnice z Vígľaše do nitra Poľany. K souhlasu se vyjádřilo uherské královské ministerstvo železnic, hlavní plavební inspekce, župní úřad i zástupci obcí Vel´ká Očová ( nyní Očová ), Velká Slatina ( nyní Zvolenská Slatina ) a Hrochoť.

Stavbu financoval sám majitel panství nákladem milión korun. Trať o rozchodu 760 mm a délkou 23 km projektoval stejně jako Hriňovskou úzkokolejku ing. Plank. První úsek - od Hrochoťského mlýna po pílu v Očové -byl předán do užívání v červenci 1906.

Na stavbu dalších úseků bylo vystaveno povolení 18. srpna 1906, do provozu byly uvedeny 23. listopadu 1907. Výměr na požívání podepsal ministerský rada dr. Štětina.

Zajímavé je, že majitel Friedrich Herceg počítal jen se sedmiletým provozem.

Pokračovanie v ďalšom blogu. 

Jitka Križová